Život s rakovinou: Ukradené ženství

Příběh Hanči Šťástkové

Haně bylo čerstvých 31 let, když jí lékaři diagnostikovali zhoubný a velmi agresivní karcinom prsu. Rok před onemocněním prožívala nejkrásnější období svého života. Dařilo se jí v práci i v soukromí. Ve firmě vedla finanční oddělení se třinácti lidmi. Koupila si nový byt, byla čerstvě zamilovaná. Kdo jí nejvíce pomohl? Jak ji nemoc změnila? Jak se žije s rakovinou?

První příznaky rakoviny

 Pociťovala jste už před propuknutím nemoci nějaké signály, že něco není v pořádku?  

Asi měsíc před stanovením diagnózy jsem zjistila, že se se mnou něco děje. Šla jsem nakoupit a zničehonic jsem omdlela. Nikdy jsem neměla problémy s tlakem. Byl to první varovný signál. Taky jsem bývala často nemocná, různá nachlazení, chřipky a časté bolesti hlavy. V srpnu 2018 jsme jeli na prodloužený víkend k partnerovým rodičům na Slovensko. Při večerním sprchování jsem si nahmatala dost velkou bulku v prsu.

Jak jste zjistila, že jste nemocná? 

Nikomu jsem nic neřekla. Po návratu z dovolené jsem navštívila svou gynekoložku v Praze. Ta zjistila, že jsem prodělala zamlklé těhotenství, o kterém jsem neměla ponětí, a samovolně jsem potratila. Lékařka se mi snažila vysvětlit, že nahmataná bulka je pravděpodobně cysta, která vznikla v souvislosti s těhotenstvím, že je to normální.

Moc se mi to nezdálo, chtěla jsem, aby mě viděl odborník ve screeningovem centru. Ještě tentýž týden jsem šla na vyšetření do Mamma Helpu v Praze na Hájích. Sonografie ukázala, že útvar v mém prsu měří okolo 3 x 2,5 cm, byla nutná biopsie. Vyděsilo mě to. Nenapadlo mě, že bych v tak mladém věku mohla mít zhoubný nádor v prsu.  Slova paní doktorky mě moc neuklidnila. Řekla mi: „Budu k vám upřímná. Je to 50 na 50. Může se jednat o zhoubný nádor, ale taky nemusí. To ukáže biopsie.“

Zachvátila mě panika. Snažila jsme se uklidňovat tím, že to bude dobré, že mě se to přece netýká a že to bude opravdu nejspíš cysta, která časem vymizí. Opak byl však pravdou. Za čtyři dny po biopsii mi volali z Mamma Helpu, že se mám dostavit hned nebo zítra. Byla jsem v klidu, protože předtím mi říkali, že pozitivní ani negativní výsledky po telefonu nesdělují. Na druhý den ráno jsem však měla od centra tři zmeškané hovory. Volali mi, protože mě chtěli poslat rovnou k paní doktorce. Když mi sestřička začala do telefonu diktovat adresu: „Karlovo náměstí 32, Onkologická klinika, paní doktorka Bielcikova,“ zhroutil se mi svět. Nemohla jsem vyslovit jediné slovo, měla jsem obrovský knedlík v krku a sestřička mi dál říkala: „Chtěli jsme vám ušetřit cestu, podle výsledku biopsie se to musí začít řešit hned.“ Na ta slova nikdy nezapomenu.

„Neboj, to zvládneš, to bude dobrý. Na vlasy se vykašli, dorostou.“ Nenávidím ta slova dodnes.

Šla jsem si „naposledy“ umýt svoje krásné vlasy a vyrazila na onkologii. Tušila jsem, že to bude zlé. A bylo. Paní doktorka mi na rovinu sdělila: „Slečno Šťástková, je to špatné. Váš nádor je zhoubný, rychle roste je a velmi agresivní. Jediné, co může pomoct, je plná palba 16 dávek chemoterapie, která se musí zahájit co nejdřív. Poté bude následovat operace a ozařování. Jiná cesta není, ale šance na uzdravení jsou veliké!“

Co se vám tehdy honilo hlavou?

Tisíce otázek a negativních myšlenek. Jestli umřu, nebo budu žít. Co se mnou bude, co můj přítel, co bude s bytem, jak to beze mě zvládnou v práci. Budu mít děti, když se vyléčím? Co mamka? Jak bude reagovat? Jsme na sebe hodně fixované, je jako moje sestra. Vídáme se alespoň jednou týdně.

Byl váš lékař empatický, když vám sděloval diagnózu?

Když jsem poprvé přišla k paní doktorce na onkologii, byla velmi milá. Všechno mi ochotně mi do detailu vysvětlila. Nabízela mi i psychologickou podporu. Později jsem využila pomoc psychiatra, který mi předepsal léky potřebné na zvládnutí náročného období. Zhruba po půl roce jsem byla se vším srovnaná a léky postupně vysazovala. Teď už si poradím i bez nich.

Jak sdělit nejbližším, že mám zhoubný nádor

Komu jste se svěřila jako první?

Jako první to věděl můj partner. Jel se mnou na onkologii pro výsledky, přestože jsem ho přesvědčovala, že chci jet sama. Tvrdila jsem, že kdyby to bylo špatné, chci se s tím vypořádat sama. Měla jsem v plánu se s ním rozejít, nechtěla jsem mu kazit život. Byla jsem rozhodnutá, že si svůj „poslední“ čas užiju tak, že pojedu rovnou na letiště a odletím umřít k moři. Partner mi na to řekl: „No tak jo, jeď si na 40 let umřít k moři.“ V tu chvíli jsem se rozesmála. Bylo mi jasné, že mám před sebou parťáka na celý život!

Poté následovala ta těžší část, musela jsem to říct rodičům. Jela jsem za nimi na venkov. Doma byl jen táta, který to bral celkem statečně. Na můj vkus až moc. Pak odjel pryč.  Když přijížděla mamka z práce, měla jsem slzy v očích. Ptala se mě: „Co se děje? Vy jste se pohádali s Tomášem?“

Když jsem zavrtěla hlavou a svěřila se s tím, co mi řekli na onkologii, přepadla ji nejprve úzkost a začala beznadějně plakat. Objímala jsem ji a utěšovala, že to bude dobré, že to zvládnu, že tu svini porazím.  Pořád moc plakala, proplakaly jsme celý víkend.

Po zahájení chemoterapie byla mamka moc silná a byla mi s přítelem a mým bratrem tou největší oporou. Kluci se mnou střídavě chodili na chemoterapii. Jednou bratr, jednou Tomáš. Mamka byla taky asi třikrát.  

Nebýt Tomáše, mamky, bratra, kamarádů a spousty dalších úžasných lidí v práci, svůj boj bych nejspíš prohrála. Po celou dobu léčby mi byli všichni obrovskou oporou.

Drastická léčba nádorového onemocnění

Jak jste snášela léčbu? Co pro vás bylo nejtěžší?

Čekalo mě 16 cyklů chemoterapie. Nejhůř jsem snášela první dva. Po první chemoterapii do dvou hodin přišla neuvěřitelná zimnice a třes celého těla, ani pět peřin mě nezahřálo. K tomu se přidala silná bolest hlavy trvající tři dny. Nemohla jsem spát, jen plakala bolestí. Hlava mě bolela, jako by se mi měla rozletět na miliardu malých kousíčků, hrozný stav. Ukázalo se, že je to nejspíš psychického původu. Fyzicky jsem na tom byla o poznání lépe než psychicky.

Maminka mi domluvila návštěvu psychiatra, který mi se souhlasem onkoložky, předepsal antidepresiva. Léky mi pomohly, psychicky se mi hodně ulevilo a svou situaci už jsem viděla pozitivněji.  Po druhé chemoterapii mi ale vypovídalo službu tělo.  Měla jsem problém vstát z postele, dojít si na toaletu. Vždycky jsem se 20 minut přemlouvala, abych vstala. Když byl doma Tomáš, pomáhal mi a staral se o mě.  

Po týdnu jsem navíc dostala akutní zánět dutin. K chemoterapii jsem vyfasovala ještě antibiotika, která však nepomohla, a já musela absolvovat punkci dutin.

První dva měsíce jsem snášela nejhůř. Myslela jsem si, že umřu. Byla jsem ve velmi špatném stavu. Nechodila jsem do práce a byla jsem schopna jenom ležet doma. Neměla jsem chuť k jídlu. Pak si tělo zvyklo, dostávala jsem slabší dávky chemoterapie a už to bylo jen lepší. Po pěti měsících intenzivní léčby jsem měla 14 dní „klid“ a pak jsem podstoupila operaci.

Nádor se zmenšil zhruba na 0,5 cm, zbytek se musel vyoperovat. Měla jsme velké štěstí. Genetické testy nepotvrdily mutaci genu, proto jsem nepřišla o obě prsa. Měsíc po operaci následovalo 30 cyklů radioterapie. Každý den kromě víkendu jsem chodila na ozařování do nemocnice. Cítila jsem se potom vždycky hodně unavená. Velkou únavu pociťuji dodnes, i když už mám léčbu za sebou.

Život s rakovinou aneb následky léčby

Léčbu máte za sebou, jak se cítíte? Jaký je život s rakovinou? Chodíte opět do práce?

K únavě, o které jsem mluvila, se přidaly gynekologické problémy, které byly způsobeny chemoterapií. Věřím, že do budoucna se to spraví. Tělo se potřebuje dostat zpět do formy, což někdy může po tak drastické léčbě trvat 7 až 8 let.

Vlastně jsem nepřestala pracovat, nešla jsem na neschopenku. Můžu pracovat z domu, takže jsem pracovala, jak jen jsem mohla. Můj šéf je velmi flexibilní a velice mě podpořil, přece jen pracuji pro farmaceutickou společnost. Teď už chodím do práce pravidelně skoro každý den. Jen ráno přicházím později než před léčbou, protože potřebuji déle spát.

Překvapila vás nebo zaskočila nevhodná reakce okolí? Co vás štvalo?

 Skoro každý člověk, který se o mém onemocnění dozvěděl, s velkou jistotou říkal: „Neboj, to zvládneš, to bude dobrý. Na vlasy se vykašli, dorostou.“ Nenávidím ta slova dodnes. Ti lidé absolutně neměli tušení, jak mi bylo, co se děje. Zarážela mě jejich sebejistota, že to bude v pořádku.

Ukradené ženství

Co mi nemoc vzala?

Ženství.  Při této zákeřné nemoci přijde žena minimálně na dva roky kompletně o své ženství. Ztratíte vlasy, řasy, obočí. Člověk je úplně bledý, vypadáte opravdu nemocně. Vzala mi spoustu energie. Už si nedovedu představit jít na večírek a tancovat až do rána. Už bych to nezvládla. Rychle se zadýchám a ze všeho nejraději bych pořád spala. 

Pomoc a podpora pro ženy s rakovinou prsu

Co mi naopak dala, je jiný pohled na svět. Vážím si každého dne, kdy můžu vstát a jít po svých na WC, do práce, do obchodu. Raduji se, že svítí sluníčko, a mám radost z maličkostí, které mi dřív připadaly naprosto samozřejmé. Nemoc mi přivedla do života nové a úžasné lidi a kamarády. Jsem členkou projektu Bellis, který pomáhá mladým ženám, které onemocněly stejně jako já. Díky Bellis jsem měla podporu a oporu holek v podobném věku, které si prošly nebo pravě procházejí stejnou situací. Moc mi pomohlo zjištění, že v tom nejsem sama.

Jako vyléčená pacientka teď i já pomáhám holkám nově příchozím do Bellis. Snažím se je podporovat, radit jim, motivovat je k tomu, aby viděly spíš pozitiva než negativa. Neřeším blbosti. Snažím se žít naplno každý den, hodinu, minutu.

Co byste vzkázala zdravým ženám?  
Prosím, dělejte si samovyšetření prsů minimálně jednou měsíčně vždy po skončení menstruace. Je to velmi důležitá prevence, která vám zabere 5-10 minut a může vám zachránit život!

A těm, které se právě dozvěděly, že mají karcinom?
Bez boje to nepůjde, ale je obrovská šance v tomto boji zvítězit. Nevzdávejte to prosím, každý den, hodina, minuta stojí za to žít.

Můžete si tento příběh o rakovině nechat pro sebe. Nebo jej můžete sdílet, aby se dostal k ženám, kterým se do samovyšetření nechce. Co uděláte?

Použité fotografie z archivu Hanči Šťástkové. Zveřejněno se souhlasem.