Petra Štarková je psycholožka, soudní znalec a také spisovatelka. Na svém kontě má několik vydaných knih, které dětem pomáhají vyznat se samy v sobě. Zajímá vás, jak se dostane odborník na lidskou duši ke psaní knížek? Proč se rozhodla napsat knížku o emocích a jak rozmluvit dítě uzavřené do sebe? Dozvíte se v rozhovoru.

Soudní znalkyně Petra Štarková

V centru Brna vedete psychologickou praxi. Vedle toho působíte jako znalec, který vypracovává soudně-znalecké posudky. K čemu jsou vaše posudky potřeba?

Znalecký posudek slouží především k tomu, aby soud získal nestranný odborný názor. Protože soudce je vzděláním právník, nikoliv psycholog, statik, ekonom nebo sexuolog. Posudek je jeden z důkazů v soudním jednání. V případě psychologie se nejčastěji řeší otázka, zda budou děti po rozvodu rodičů ve společné, nebo střídavé péči, případně kdo z rodičů o ně bude pečovat a jak rozsáhlý kontakt budou mít s tím druhým. Na druhém místě jsou posudky z oblasti trestných činů. Zjišťuji inteligenci, osobnostní rysy, duševní poruchy, motivaci a mnoho dalšího nejen u pachatelů a obětí, ale někdy i u svědků.

Od psychologie ke psaní knih

Jak se psycholožka dostane ke psaní knih pro děti?

Psaní je pro většinu spisovatelů spíš životní styl než nějaké vědomé rozhodnutí: Tak, teď napíšu knihu. První příběh jsem se pokusila napsat ještě předtím, než jsem šla do první třídy. Měl jeden řádek. Delší texty jsem začala psát ve dvanácti letech, když jsem musela strávit delší dobu v nemocnici. Vymýšleli jsme parodie na nejznámější pohádky (nepřejte si vědět, co všechno zažila Červená Karkulka) a ty pak na listech vytržených z bloku kolovaly tajně po oddělení.

Když mi bylo 17, začaly okresní noviny otiskovat mé fejetony. Dokonce mi za ně i platily. Pak jsem se na nějakou dobu odmlčela.

Po ukončené vysoké škole jsem objevila svět amatérských literátů a literárních soutěží. Později i fantasy, přesněji fantastickou literaturu. To už v Česku vycházel Harry Potter, který přivábil k psaní ohromné množství lidí.  V oblasti fantasy a sci-fi jsem ale publikovala jen povídky, které můžete najít v nejrůznějších sbornících. Fantasy knihu jsem, jako spousta jiných autorů, nikdy nedokončila.

Knižní edice Má to háček je určená  samotným dětem s poruchami a problémy, které si mohou přečíst o tom, v čem jsou jiné než ostatní děti, a za pomoci hlavních hrdinů zjistit, jak se s tím vypořádat.

K dětské literatuře jsem se dostala během rodičovské dovolené, asi jako většina autorů. První knížka Pirát jménem šampaňský, vznikla tak, že jsme jednoho podvečera šli se synem Jiříkem, kterému bylo tehdy necelých pět let, ze školky a on se začal ptát, jestli někdy napíšu příběh pro děti. Už dříve jsem napsala a publikovala několik krátkých příběhů určených dětem (sci-fi Válka Daniela Ostrovského, Černá Volha), ale nebyly to klasické pohádky. Syn si tehdy přál příběh o pirátovi, který pluje s lodí naším sídlištěm, a dokonce mu hned vymyslel i jméno.

Knížka pro děti o emocích

Zaujala mě vaše kniha Jak to chodí v lidské hlavě. V anotaci se píše, že cílem knihy je zprostředkovat dětem co nejpřitažlivější formou základní povědomí o psychologii. Můžete to, prosím, blíže specifikovat?

Současný knižní trh nabízí pro děti nespočet encyklopedií a naučných knih o dinosaurech, vesmíru, lidském těle a přírodě. To je tak vše – další obory nejsou zastoupeny. Jako by nebylo důležité, aby se děti dozvěděly o tom, co se děje uvnitř jejich mysli. Přitom vyznat se sám v sobě může pro mnohé děti znamenat například to, že dokážou někomu říct o svých problémech. Protože budou ty problémy umět pojmenovat. V knížce se děti dozví, co jsou to emoce, jaké máme povahové vlastnosti, k čemu je dobrá motivace…

Může kniha dětem pomoci v tom, aby se vyznaly ve svých pocitech?

Určitě. Ale není zaměřená jenom na emoce, snažila jsem se obsáhnout základní psychologické pojmy jako celek. Kniha cílí na děti cca 8 let, které už něco málo o pocitech asi vědí. Na úplně základní informace o emocích pro děti je zaměřen můj další projekt, na kterém zrovna teď pracuji.

Dětské knížky pro pochopení sebe sama

Další knížka, která se věnuje vnitřnímu životu dětí, má název Lukáš a profesor Neptun. Hlavní hrdina je školák – autista. Je to jedna z knížek, jejichž příběh pomáhá zvládnout dětem složité životní situace. Jak konkrétně může kniha pomoci dětem s touto poruchou?

Na rozdíl od spousty dalších pomůcek, naučných knih a terapeutických metod je kniha Lukáš a profesor Neptun určena především samotným dětem. To ostatně platí pro celou knižní řadu Má to háček (Lukáš a profesor Neptun je první knihou z této řady). Knihy jsou určené  samotným dětem s poruchami a problémy, které si mohou přečíst o tom, v čem jsou jiné než ostatní děti, a za pomoci hlavních hrdinů zjistit, jak se s tím vypořádat. Mohou si je ale přečíst i děti z jejich okolí – spolužáci, sourozenci, kamarádi, kteří jsou s nestandardními dětmi v kontaktu. Pomáhají jim porozumět, co prožívá jejich kamarád, s čím má potíže a proč se někdy chová tak, jak se chová.

Máte i další podobné knihy? Chystáte něco dalšího?

Pravidla skutečných ninjů patří spolu s dalšími dvěma z mých knih – Můj brácha Tornádo a Lukáš a profesor Neptun do edice Má to háček. Ta je celá tvořena knížkami pro děti, v nichž hlavní hrdina má nějaký problém, nemoc nebo poruchu a nějak si s tím v průběhu děje musí poradit. Píšeme ji společně s Ivonou Březinovou.

Poradíte rodičům uzavřených dětí, jak mají s dětmi komunikovat, aby se jim více otevřely?

Komunikovat s uzavřenými dětmi a porozumět jim je někdy těžké a jednoduchý návod na to neexistuje. Nejdůležitější je přijímat děti takové, jaké jsou. Nevyčítat jim jejich osobní zvláštnosti, nedostatky a příznaky nejrůznějších poruch, ale snažit se pracovat na zlepšení situace a řešení případných problémů spolu s nimi jako s rovnocennými parťáky. Neočekávat od nich nemožné – z uzavřeného dítka se přes noc nestane šašek a bavič – a hledat v nich lepší stránky, které můžeme podporovat.

Psaní knížek jako životní styl

Co pro vás znamená psaní knih?

Jak už jsem zmínila, psaní je především životní styl. Žijeme, pro mě naštěstí, v době, kdy pro autora psaní není to jediné, co na knize udělá. Psaní knih není jen ťukání do klávesnice, ale taky zjišťování informací, konzultování s dalšími odborníky, občas i zkoušení a učení novým věcem.

Například kvůli své nejnovější knize potřebuju během pár dní natrénovat mudru. Je to gesto, které dělá hlavní hrdina na obálce knihy, nakreslil je tam ilustrátor Viktor Svoboda. Někteří je možná znáte z Naruta, z jógy nebo odjinud. Slouží ke zlepšení soustředění a koordinace těla. V tak krátké době je prakticky nemožné se tohle speciální gesto naučit a opravdu jsem zvědavá, co s tou situací vlastně budu dělat. Nechám se sama sebe překvapit a uvidíme.

S vydáváním knížek souvisí také cestování na přednášky a besedy, propagace knihy, fungování na sociálních sítích, setkávání s dalšími autory a samozřejmě i se čtenáři.

Psaní je pro mě ale také práce. Relaxuju hlavně u jógy, počítačových her a mezi přáteli.

O čem bude vaše nová avizovaná knížka?

Knížka, kterou teď píšu, je následovník encyklopedie Jak to chodí v lidské hlavě. Nebude už ale o psychologii, měla by pojednávat o věcech, které by měly děti znát, ale nikdo je na ně neupozorňuje a ve škole se také příliš neprobírají – o práci policie, soudů, o finančnictví, sociálním systému a podobně.

POužité fotografie z archivu Petry Škarkové