Libuše Gottwaldová: Zlé macechy nejsou jen pohádkovou postavou

Po smrti manželky se vdovec zavřel do sebe, často vysedával po hospodách. Sourozenci byli rádi
všude, jen když nemusely být doma. Neustále běhali s dětmi ze sousedství venku po Poděbradech
nebo si hrávaly u kamarádů. Když měla Libuška 9 let, přivedl si domů otec novou partnerku. Našel si
velmi rozhodnou a dominantní ženu, které ochotně péči o dvě malé děti předal. Moc to s nimi totiž
neuměl.

Když laskavou maminku nahradí bezcitná macecha

Jaké to bylo, když se k vám macecha nastěhovala?

Když nás seznámil s macechou, pár dní byla fajn, ale pak začala měnit úplně všechno u nás doma.
Vyzařovala z ní taková nepříjemná energie. Pořád něco vysvětlovala, jak se má chovat holka a jak kluk.
Tvrdila, že chlapi se starají o technické věci a já že se musím naučit vařit, uklízet a starat se o
domácnost, a hlavně jí pomáhat. Jenže měla tak přehnané nároky, že jsem byla v neustálém stresu, že
něco zkazím a přijde trest. Takže to bylo pomáhání z donucení a tomu jsem se snažila vyhnout, což
ona brala tak, že ji dělám naschvály.

Když macecha dítě týrá

Když macecha převzala nad rodinou kontrolu, začalo dětem doma peklo. Na denním pořádku byly
fyzické tresty silné fackování obličeje, bití gumovou hadicí nebo dřevěným prutem. Libuše dostávala
různé zákazy nebo přehnané příkazy, dokonale plnit macechou zadané úkoly.

Co jste musela dělat?

Například dokonale uklidit, a když tomu tak nebylo, našla sebemenší pavučinku, nebo trochu smetí na
schodech, zmlátila mě a musela jsem uklidit i uklizené znova. A samozřejmě používala i psychické
tresty a nátlaky založené na mém utrpení a strachu. To považuji za úplně nejhorší. Docílila dokonce
toho, že jsem se bála fotografického svatebního obrazu rodičů. Ten obraz visel na stěně v našem
pokojíčku a já měla občas vizuální děsy, že se v něm maminka hýbe a velmi se zlobí. Hlavně když bylo
šero nebo tma. Jednou mě totiž před obraz dotáhla za vlasy, donutila mě kleknout si před něj na
kolena a odprosit nahlas maminku, že se jí narodila líná svině jako já.

Taky mě praštila vší silou do hlavy těžkým a velkým smaltovaným hrncem, ve kterém se vařívaly knedlíky. Nevzpomínám se, proč mě udeřila, jen vím, že jsem předtím myla nádobí a o něčem jsme se bavily. Spadla jsem při té ráně na zem a ona ke mně přiskočila a prohlížela mi hlavu a křičela na mě, že mám takové štěstí, že mě praštila dnem, a ne ostrou hranou vrchní části hrnce. Bolela mě hlava, ale nic se mi nestalo. Když jsem měla jít třeba na prevenci k doktorce, tak jsem měla od mlácení klid. Na veřejnosti se chovala jako sympatická paní. Doma za zavřenými dveřmi a o samotě se mnou byla nesnesitelně bezcitná.

Táta o tom věděl?

Táta bohužel o spoustě situací souvisejících s macechou nevěděl. Ona si dávala pozor a když už bylo
něco, co se neskrylo, tak do táty hučela, že jsem si zasloužila potrestat. A když se mě táta zastal, že jetřeba moc přísná, tak se pohádali a táta byl pak naštvaný, že se hádají kvůli mně a macecha mi to
vyčítala taky, ale znovu v soukromí bez táty daleko tvrději. Bráchou zase manipulovala a vyhrožovala
mu tak, že když přesně nenahlásí, co jsem dělala, když byla v práci a ona zjistí, že mě kryje, tak ho
zmlátí stejně jako mě. Přesto vím, že se mi snažil pomáhat a občas mě kryl. Nicméně za nějaký čas na
dlouhou dobu mě brácha nenáviděl, protože jinak s ní problémy neměl. Na něj zaměřená nebyla.

Nikdo si nevšimnul, že se u vás doma něco děje?

Ve škole začali mít podezření až na střední, kdy jsem zůstávala na praxi o několik hodin déle, protože
se mi nechtělo domů. Pak si pozvala třídní tátu do školy, ale valný efekt to nemělo a bylo už
v podstatě pozdě. Pokud něco poznali na základce, tak o tom nevím. Dozvídala jsem se zpětně, že to
věděli někteří sousedi, kvůli mému hlasitému pláči, ale nic s tím nedělali. Asi se báli. Tohle bych chtěla
knihou změnit. Aby lidé neignorovali opakované náznaky, nebo projevy, že je někomu v jejich okolí
zle.

Neměla jste babičku, nebo tetu, nebo někoho z okolí, kterému jste se mohla svěřit?

Babička, ani vzdálení příbuzní nic netušili. Měla jsem babičku, ale byla tátovou tchýní, se kterou neměl
dobré vztahy, takže jsme po smrti maminky k ní přestali jezdit. Další blízké příbuzné, se kterými
bychom se vídali a já k nim měla důvěru jsme bohužel neměli. Svěřovala jsem se maximálně
kamarádce.

Jaký vztah jste měla se svým tátou?

Měla jsem ho ráda a hodně jsem tátu měla v sobě tendenci obhajovat. Věděla jsem, že je hodný. Budil
ve mně takovou určitou formu lítosti. Chtěla jsem mu nějak pomoc, ale zároveň mezi námi byla citová
vzdálenost. Která se prohlubovala, když byl opilý. V dospívání mě rozčilovalo, že se svým životem nic
nedělal, jen si stěžoval na osud a v rané dospělosti. Když jsme k sobě začali nacházet pomaličku cestu
přišlo něco, na co jsem nebyla připravená.

Příběh týraného dítěte v knize

Svůj příběh jste se rozhodla sdílet v knize. Mimo jiné v ní píšete o tom, že jste v sedmnácti letech
přemýšlela nad sebevraždou. Proč jste se rozhodla zveřejnit takto intimní příběh?

V knize Zastav se, než skočíš! sdílím svůj příběh pro posílení ostatních, aby neztráceli naději a našli
svou cestu ke štěstí a k sobě. Protože i přes všechna ta traumata, později těžké úzkosti a deprese a
zvažování, že vše ukončím, jsem se rozhodla pokračovat na cestě a sama zjistila, že vše, co se mi stalo
se stalo, ale nemusím to nést dál a můžu objevit své štěstí. A tuhle naději a porozumění bych ráda
předala dál.

Co říká na knihu váš bratr?

Měla jsem z toho největší obavy, ale vyjádřil mi velkou podporu a líbí se mu, což se mi následně
ulevilo. Myslím, že jsem ho tím překvapila. Byl obzvlášť překvapený, že jsem si pamatovala situace,
kdy jsem byla opravdu hodně malá. Dlouhodobou situační paměť mám jako slon, horší je to mnohdy
s tou krátkodobou. Jak se říká, kovářova kobyla, vzhledem k tomu, že jako aktivizační pracovnice
v Domově pro seniory trénuji seniorům paměť právě i tu krátkodobou. Někteří jsou na tom lépe než
já.

Proč by si lidé měli vaši knížku přečíst?

Pokud je zajímá problematika násilí na dětech a jeho prevence ať už z osobního, tak i z profesního,
dostanou mé přímé svědectví reality týraného dítěte. Nejen to. Může opravdu pomoct už jen tím, že
sdílím i velkou dávku naděje. Každý si v knize může něco najít.

Přečtěte si ukázku z knihy. Pokud vás zaujala, pomozte Libuši autobiografický příběh
týraného dítěte vydat. Aby mohla spatřit světlo světa, potřebuje vaši finanční podporu.
Pomoct můžete i tím, že budete sdílet tento článek.