Koučka Luďka Ježová: Strach a úzkost jdou ruku v ruce

Luďka Ježová se na prahu padesátky dobrovolně vzdala prestižního zaměstnání a naplno začala dělat to, o čem dříve jen snila. Stala se koučkou a už šest let pomáhá klientům odstraňovat emoční bloky, které jim brání ve spokojeném životě. Při práci využívá emoční rovnice, které jsou efektivní metodou při zmírňování úzkostí nebo strachů.

Ze zahraničního obchodu do koučinku

Snila o studiu knihovnictví, ale nakonec si diplom odnesla z oboru národohospodářské plánování. Dvakrát ji nevzali na vysokou školu. Na třetí pokus vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Mezi neúspěšnými pokusy uklízela baráky na Vinohradech, umývala nádobí v menze, studovala angličtinu. Pár let po ukončení studia pracovala v cestovní kanceláři, následujících 16 let strávila v nadnárodní americké společnosti jako Office Manager.

Jak jste se dostala k práci kouče?

„Náhodou“. Byla jsem zaměstnaná v korporátu. Svoji práci jsem měla moc ráda, i když byla velmi náročná. Chodila jsem do práce i o víkendu, ale to k práci v 90. letech patřilo. Časem se ale poměry v zaměstnání začaly měnit k horšímu. A právě to odstartovalo moji změnu. Dcery jsem už měla skoro dospělé, a tak jsem chtěla světu ukázat, co je ve mně. Inspirovala mě moje známá, která pracovala jako koučka. Díky ní jsem si uvědomila, že to, co dělá, by bavilo i mě. Bavila mě psychologie, četla jsem spoustu knih o osobním rozvoji, o minulých životech a síle podvědomí. Ale nejdřív jsem o koučinku uvažovala jako o jakési záloze a o možnosti přivýdělku na důchod. Asi rok a půl jsem dělala obojí: práci v korporátu na plný úvazek a po večerech a víkendech koučink. Vydržela jsem to rok, pak přišla nevyhnutelná otázka, čemu dám přednost. Vyhrál koučink a já jsem ve svých skoro 50 letech opustila teplé, jisté místečko zaměstnance. Od té doby jsem nikdy svého rozhodnutí ani na chvilku nelitovala.

Dělala jste dost odlišnou práci, nasbírala jste za ty roky zkušenosti, které se vám jako koučce hodí?

Ano, určitě. Zkušenosti, které jsem nasbírala v korporátu, se mi hodí, když za mnou přijde klient s pracovními problémy. Díky vlastním zkušenostem si velmi dobře dokážu představit jeho situaci. Na práci koučky mě ale hlavně připravil sám život a moje celkové nastavení pomáhat lidem a nikdy nikoho neodsuzovat.

Život vám řídí programy v hlavě

Při své práci využíváte metodu emočních rovnic. Jak byste je zjednodušeně popsala? Co to jsou emoční rovnice?

Představte si programy ve své hlavě, které řídí v životě úplně všechno. Ovlivňují, jak se nám daří či nedaří, jakého máme partnera, děti, kolegy v práci, zkrátka všechny lidi kolem sebe. To, zda jsme bohatí či chudí, zdraví či nemocní, úspěšní či neúspěšní. Dá se říct, že mozek pracuje jako počítač, a emoční programy tvoří jakýsi software. Software nám do hlavy nahráli naši „programátoři“, což byli hlavně naši rodiče nebo lidé, kteří nás nejvíce ovlivňovali v dětství. A jak já říkám: „Dětství skončilo. Nemá cenu se na ně vymlouvat. Teď je to na nás!“ Skvělé na tom je, že můžeme škodlivé programy, které nás blokují, změnit či opravit.

Odkud se emoční rovnice berou

Jak emoční rovnice vypadá? Co se s ní dělá?

Uvedu příklad. Přijde za mnou maminka, které končí mateřská a měla by nastoupit do práce. Z celého pracovního procesu však na několik let vypadla. Přestala si věřit (a asi ani před dětmi neoplývala vysokým sebevědomím). Má pocit, že vše zapomněla, a bojí se chodit po pohovorech. Jedno z jejích škodlivých přesvědčení je „Nevěřím si.“

To je emoční rovnice, kterou potřebuje ve své hlavě přeprogramovat. Pokud bychom se snažily změnit tento program na „Věřím si,“ tak se to nepovede. Mozek tomu neuvěří, spíš to „vyplivne“ jako nepravdu. Musíme vymyslet „fígl“, abychom tzv. „hackly“ (jako hackeři) počítačový software podvědomí. Nejdříve musíme najít oblast, ve které si žena věří. Naše klientka se cítí sebejistě v roli kuchařky. Toho využijeme a uděláme otočku od rovnice „Nevěřím si“ k otočce, které žena bude věřit: „Jako kuchařka si věřím“.

Přesvědčte hlavu o svých schopnostech

Někdo by mohl říct, že je to jen střípek ze sebevědomí, že je to málo. O to v tuto chvíli však nejde. Tuto otočku musíme dostat do softwaru. Mozek s námi totiž nemluví řečí logických vět, ale řečí emocí. Toho využijeme a vymyslíme hezký emoční film. Scénu z takového filmu si žena přehrává v duchu se zavřenýma očima. Cílem je, aby si ho prožila naplno, aby ji zahřál na duši. Ideál je, když skrz ní projede energetická vlna emocí. Film, který si představuje, může vypadat třeba takto: V kuchyni vaří guláš na večeři pro celou rodinu. Při tom si pobrukuje oblíbenou písničku, která hraje z rádia. Manžel si hraje s mladším synem v obýváku s legem. Starší syn si dělá v dětském pokoji domácí úkoly. Po chvíli na ni všichni volají: „Jé, mami, tady to voní! Kdy už to bude? My už máme hlad.“ Z filmu je cítit pohoda a vzájemná láska. Takový film určitě zahřeje u srdce. Do děje takového filmu se stačí dostat na půl minuty až minutu… A jsme tam! Jsme v software! Mozek tuto pravdivou emoci, která je v rozporu s programem „Nevěřím si,“ už musí nějak zpracovat a uložit si.

Jděte novému přesvědčení naproti

Druhým krokem je „Jít novému programu naproti v reálném životě.“ Představte si, že tato žena půjde na třídní schůzky staršího syna. Chtěla by na nich přede všemi rodiči a paní učitelkou říct, že školník si zasedl na jejího syna a stále ho kvůli něčemu peskuje. Ona se ale stydí. Dřív by tuto situaci nedokázala vyřešit. Ale chodí na koučink, chce na sobě pracovat a je vyzbrojena otočkou „Jako kuchařka si věřím.“ Věta zdánlivě se situací ve škole nesouvisí. Přesto se žena díky ní osmělí. Zvedne ruku a třeba i třesoucím hlasem řekne svoji stížnost. Možná se k ní ostatní rodiče přidají, a i kdyby ne, tak ona to prostě dala!!! To je proces, kdy se zaseté semínko sebedůvěry zalije a pohnojí a ono začne o to rychleji růst. A tím začne celý obrodný proces růstu sebedůvěry, na jehož konci můžeme sbírat sladké plody. Ve své podstatě je celá metoda geniálně jednoduchá.

Terapie s koučem

Jak vypadají vaše sezení? Co má klient čekat, když za vámi přijde s problémem?

Dvouhodinová sezení probíhají v příjemném tichém prostředí a v naprostém soukromí. Na prvních sezeních dělám tzv. „anamnézu“. Klient vypráví, co ho právě akutně trápí, zjišťuji jeho životní situaci ve čtyřech oblastech, což je práce, peníze, zdraví a asi nejkomplikovanější oblast – vztahy. Následuje vyprávění o dětství, o vztahu k rodičům. Současnost zpracováváme pomocí Týdenních zpráv, kam klient zapisuje svoje události, myšlenky a pocity, které se v jeho životě udály v předešlém týdnu. Klient se učí techniku hledání, otáčení a zpracovávání emočních programů. Na sezeních se dále zabýváme celým jeho životním příběhem, od první vzpomínky až po současnost, protože to, co se dělo jednou, má tendenci se s různými nuancemi stále opakovat, dokud se to nezpracuje. Klient se dozví i spoustu „fíglů“, jak na svůj mozek a na svůj život, a uvědomí si na koučinku nejeden AHA moment.

Trápení klientů

S jakými problémy za vámi lidé nejčastěji chodí?

Specializuji se na klienty s úzkostmi, panickými atakami a depresemi. Často na koučinku řešíme nízké sebevědomí (sebevědomí určuje v našem životě úplně všechno), roli oběti u klienta, neuvědomování si zodpovědnosti za svůj život atd. Klienti chodí se vztahovými a rodinnými problémy. Přicházejí také se zdravotními potížemi, které v sobě vždy mají větší či menší kus psychosomatiky, i s problémy v oblasti práce a peněz.

Příklady z praxe

Pochlubte se s nějakým „případem“, který skončil šťastně

Je jich hodně. Vzpomínám si na jednu ženu, která prožívala úzkosti při odchodu z domu. Stejné to bylo, když měla někam jet autem. Její pocit se zhoršoval, když měla jet autem za Prahu, a nejhorší bylo, když měla sama projet tunelem Blanka. Kvůli svým úzkostným stavům a nepříjemným fyzickým pocitům byla ochotná svému mozku jakkoliv ustupovat. Nechodit ven, z Prahy jezdit jen vlakem nebo cizím autem a objíždět celou Prahu, aby nemusela do tunelu. O cestování letadlem ani nemluvě. Začaly jsme pracovat na jejích emočních programech a nastavily pravidla, co dělat, když úzkost přichází. Podívaly jsme se i na to, kde mohl tento iracionální strach vzniknout – někdy v dětství. Situace se postupně zlepšovala a ona se začala pouštět i do situací, kde jí dřív mozek hlásil: ZÁKAZ! Úzkosti přicházely se stále menší intenzitou a frekvencí, až zmizely úplně. Dalších úzkostí, které by snad mohly později přijít, se už nebála, protože už věděla, že si s nimi poradí.

Z trošku jiného soudku je příběh klientky, která nemohla dlouho otěhotnět. Ano, třeba i založení rodiny nám může mozek svými programy blokovat. Netrvalo dlouho a volala mi, že má pozitivní těhotenský test, a za nějaký čas mi přišla miminko ukázat. Miluju svoji práci!

Učím klienty, že deprese, úzkosti a panické ataky jsou upozorněním, alarmy, kterými hlásí duše: „Něco změň! Tohle se už nedá vydržet!“

Emoční rovnice si tvoříme celý život

Jak emoční rovnice změnily váš život? Dokázala jste se díky nim v životě hnout z místa?

Emoční rovnice mi daly a stále dávají strašně moc. Mám jich sama už skoro 4.000 a téměř každý den přibývají další. Je to otázka sebereflexe, napojování se na sebe a součást duševní hygieny. Tu bychom měli dělat každý den stejně jako tu tělesnou.

Začala jsem dávat samu sebe na první místo, což mi dřív připadalo velmi sobecké, celkově jsem se uklidnila, uvědomila si svou hodnotu a originalitu. Skoro až zázračně se spravil pošramocený vztah s mojí mamkou a mnoho a mnoho dalšího. Jsem za to vděčná.

Ženy versus muži

Říká se, že spíše ženy ventilují své problémy, když je chtějí řešit. Jak jsou na tom muži? Jsou taky vašimi klienty? Mají jiné problémy než ženy?

Asi vás překvapím, ale mně se s muži coby klienty pracuje dokonce lépe. Nechci to však paušalizovat. Všimla jsem si, že když přijde na koučink muž, je většinou pevně rozhodnutý pro změnu udělat všechno. Pustí se do práce se svým mozkem velmi nekompromisně a mívá poměrně rychle výsledky. Ale vlastně tolik nezáleží na tom, jestli jde o muže nebo o ženu. Každý, kdo je odhodlaný, důsledný a systematický, má opravdu dobré výsledky.

Nemyslím si, že problémy mužů a žen jsou tolik rozdílné. Na koučink chodí skutečně více žen, ale když vidím vzrůstající účast mužů na různých seminářích a workshopech, určitě se blýská na lepší časy.

Úzkostné poruchy

Říkáte, že přibývá panických atak a úzkostí. Co je podle vás příčinou?

Poměrně tvrdá výchova v dětství (ale i ta opičí, ustrašená je na škodu), obrovský důraz na rychlý a bezchybný výkon. Strach z chyb, snaha být perfektní úplně ve všem, perfekcionismus, potřeba mít vše pod kontrolou, obětování se pro druhé atd. Je prostě spousta způsobů, jak „zavařit“ mozek.

Úzkosti a panické ataky

První pomoc v případě úzkosti spočívá v odpoutání pozornosti mozku. Aby se mozek nesoustředil na prohlubující se úzkost, ale na něco jiného. Je to stejné, jako zaujmout malé dítě tak, aby se přestalo soustředit na rozbité koleno, nebo odvést jeho pozornost od nějaké hračky, kterou mu nechceme koupit. Zkrátka s mozkem jednejte jako s malým dítětem – pomocí různých „fíglů“, s nadhledem, chytře.

První pomoc při úzkosti

Čím odpoutat pozornost?

• Maximálně se soustřeďte na přítomný okamžik. Říkejte si, klidně i nahlas, kde právě jste, jak se jmenujete, kolik je hodin, jaké je počasí (jmenuji se Lenka Nová, sedím na balkóně, v Berouně, ve středu Evropy, je 15:55, dnes je pátek 12. 5. 2020, venku svítí sluníčko, ale tamhle je jeden mráček…).
• Vnímejte zvuky, pachy, které jsou kolem, klasické TEĎ A TADY.
• Přinuťte mozek přemýšlet – pokud to jde, nejlépe v cizím jazyce – třeba pojmenujte pět věcí zelené barvy, které kolem sebe vidíte.
• Někomu zavolejte.
• Začněte pomalu dýchat – uvolňující jsou očistné dlouhé výdechy.
• Projevte se fyzicky: vítězný výkřik, vítězný postoj i nucený úsměv (a to vše i přesto, že se momentálně vůbec jako vítěz necítíte).
• Zaměstnejte mozek soustředěním na fyzickou práci (umýt nádobí, sázet kytky…).

Je to však jen první pomoc. Příčinu úzkostí je třeba řešit, a to už je systematická práce.

Nenechte úzkosti a deprese zvítězit

Specializujete se na deprese, poruchy nálad a úzkosti. Dokážete říct, co je nejčastějším spouštěčem těchto poruch?

Příčinou depresí může být potlačování sebe sama, snaha žít život podle někoho jiného, tedy plnit představy někoho jiného, dlouhodobý pocit vlastní nedostatečnosti apod. U depresí je, myslím, nástup pozvolný, nenápadný, plíživý.

Spouštěči úzkostí jsou zcela iracionální, ale dá se říct, že se s nimi pojí strach mozku z opuštění komfortní zóny.

Co nám tělo říká depresí?

Učím klienty, že deprese, úzkosti a panické ataky jsou upozorněním, alarmy, kterými hlásí duše: „Něco změň! Tohle se už nedá vydržet!“ A když člověk neposlouchá, mohou přijít i volání silnější. Tím ale nechci strašit.

Kdybych za vámi přišla, že trpím úzkostmi, neustálým strachem o děti, který mě vyčerpává. Co byste mi poradila? Jak byste se mnou pracovala?

Je to poměrně častý případ. Klientka přijde s tím, že má neustálý strach o život svůj, svých dětí, partnera, rodičů apod. Je třeba zjistit, co se stalo v dětství, odkud se strach a nedůvěra v sílu života bere. A pak už je práce stejná, najít špatné programy, změnit je tak, aby přesně seděly na míru klientovi, a prostřednictvím emočních filmů je zasadit jako semínko do podvědomí. A pak se naučit nové programy používat i v reálném životě.

Na koučinku se řeší i nevěry

Ve své praxi jste se už nejspíš setkala s klienty, kteří řeší nevěru, jak svoji, tak partnerovu. Jak nevěra ovlivní každého z nich? Dá se to paušalizovat?

Paušalizovat se to snad dá v tom smyslu, že vlastní nevěra je projevem strachu z nedostatku lásky a neschopnosti to řešit jinak a partnerova nevěra je projevem pocitu naší vlastní nedostatečnosti. Pocit nedostatečnosti se nám zrcadlí tak, že nám ho partner jakoby potvrdí. Oba aktéry nevěry (nevěrníka i podváděného) bych pozvala každého zvlášť na koučink, protože nemůžeme měnit ostatní, můžeme jen měnit sami sebe, a tím se promění i lidi kolem nás, na našem jevišti.

Antidepresiva. Ano, nebo ne?

Jaký názor máte na léčbu úzkostí antidepresivy?

Nejsem apriori proti antidepresivům, protože ze zkušeností se svými klienty vím, že bez těchto prášků by často vůbec nemohli se svým mozkem pracovat. Někteří by bez nich nemohli vůbec fungovat, existovat, vstát z postele. Antidepresiva ale neřeší problém, příčinu. Když společně s klientem odhalíme příčiny jeho špatných programů, které ho do těchto stavů dovedly, a klient se naučí dovednostem, jak se svými stavy v daném okamžiku pracovat, je možné dávky antidepresiv postupně snižovat až na nulu. A o to zde jde.

Jak poznat dobrého kouče

Tak jako dřív bylo populární být realitním makléřem, dnes se spousta lidí chce živit jako kouč či mentor. Jak poznám dobrého kouče?

Myslím, že úplně stejně, jako poznáte dobrého člověka, makléře, zubaře, učitele. Intuice vám to řekne. Každému sedí něco jiného. Myslím ale, že u nás ani na Slovensku není problémem příliš velký počet koučů, poradců a mentorů. Vidím opačný problém. Jen málo lidí se zabývá svojí vlastní duševní hygienou. Není to bráno jako standard. Přirovnala bych to k zubaři a dentální hygieně. Pokud nás začnou bolet zuby, nebudeme se v nich vrtat sami, ale půjdeme k lékaři. Zubař zuby opraví a naučí nás, jak o ně pečovat. Nakonec nám doporučí pravidelné prohlídky. No a stejné to je, když nás bolí život. Máme svého zubaře, kadeřníka, řezníka, kosmetičku, automechanika atd., ale jen zlomek lidí má svého kouče, ke kterému by třeba jednou za měsíc či za půl roku došli na „technickou kontrolu“.

Chtěla bych jen, aby si každý člověk uvědomil svoji originalitu, hodnotu a měl ze svého života a ze sebe sama dobrý pocit.

Jak přistupuje ke koučinku Luďka Ježová

Poslouchat příběhy nešťastných či nespokojených lidí musí být vyčerpávající. Co děláte pro to, abyste si klienty nepustila moc k tělu?

S tím nemám problém. Naopak, když se koučink povede, něco se objeví, nějaký blok, nějaká třináctá komnata, a klient si uvědomí onen známý AHA moment, jsem šťastná. Cítím, že moje práce má smysl, a mám baterky dobité na 100 %.

Stalo se vám, že jste nějakého klienta musela odmítnout?

Moc mne to mrzí, ale hůř se mi pracuje s mládeží. Většinou přijdou z donucení rodičů, sami pracovat až tak úplně nechtějí. Ze svých zkušeností vím, že by mladým prospělo, kdyby na koučink docházeli spíš jejich rodiče. Ale nikdy jsem žádného klienta neodmítla.

Koučování zaměřené na řešení

Může se podle vás pesimista změnit na optimistu? Jak moc dokážete „změnit“ nastavení člověka?

Nehodlám měnit nastavení člověka. Netvrdím, že optimista je lepší člověk než pesimista a všichni máme být optimisti podle jedné šablony. Chtěla bych jen, aby si každý člověk uvědomil svoji originalitu, hodnotu a měl ze svého života a ze sebe sama dobrý pocit. A co to konkrétně znamená v jeho případě, to záleží jen a jen na něm.

Na volné noze

Vypadáte jako spokojená žena. Co děláte pro to, abyste se cítila dobře?

Duševní hygienu. Uvědomuji si svoji plnou zodpovědnost za svůj život, plním si své sny a mám ráda tu malou Luděnku ve mně. Ale nemyslete, i já mám své dny blbce.

Co vám dává práce na volné noze?

Svobodu, ale zároveň i dobrodružství. Přirovnala bych to k rozdílu plavby na velké zaoceánské lodi, kde plníte rozkazy kapitána, a plavby na vlastní plachetnici, kde vše je na vás. Máte volbu, kdy a kam se popluje, kde a kdy se zastaví, ale také nutnost postarat se o svou loď za bouře.

Nelitovala jste někdy odchodu?

Ne, už bych z té své plachetnice na cizí loď přestoupit nechtěla.

Máte podporu partnera v tom, co děláte?

Ano, mám v manželovi podporu ve všem, co dělám. Mám jeho důvěru a on moji.

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěla bych založit klub, ve kterém bych ještě více mohla pomáhat lidem s úzkostmi a panickými atakami a být jim k dispozici podporou a radou právě v akutních úzkostných stavech. A mám sen. Moc bych si přála, aby vešlo co nejvíce lidem do povědomí, že chodit na koučink či jiné terapie je chytré a moudré.

Citáty slavných, se kterými Luďka Ježová souzní

Máte své oblíbené motto?

Mám jich hodně. Dřív jsem vždy odpovídala na tuto otázku citátem Charlese Bukowského: „Svět patří těm, kteří se z něj nepo…“ Poslední dobou mne hodně oslovuje: „Příběh lidského pokolení je příběhem mužů a žen, kteří sami sebe podceňují,” od Abrahama Maslowa.

Co byste vzkázala ženám, které chtějí udělat ve svém životě změnu, ale bojí se udělat první krok?

Ať tomu svému ustrašenému mozku nevěří a udělají první krok a pak druhý, třetí… Jak řekl Seth Godin: „Život je krátký. Není dost času na to, aby byl člověk nešťastný či průměrný.”