Zbavte se nánosů minulosti, které vám ubližují

Patříte k ženám, které se nemají rády, chybí vám zdravé sebevědomí? Hledáte odpověď na otázku: Jak ho v sobě najít a začít žít život podle svých představ? Proč nedokážu jednat jinak? Prozkoumejte svoje emoce pomocí emoční homeopatie. Na příběhu jedné z nás vám ukážu, jak potlačované emoce působí na váš život.

Bojíme se být samy sebou

My ženy. Za trochu lásky bychom šly světa kraj. I přes sebe. Hledáme svoje hranice, hodnotu. Lásku k sobě samým. Zapomněly jsme na své potřeby a upřednostnily druhé před sebou. Bojíme se projevit, postavit se za sebe.

V dětství vstupujeme do role oběti

Kdy se to stalo? Bytostně víme, že si tím ubližujeme, ale děláme to dál a dál, až do vyhoření.

Obviňujeme okolí, naše blízké… Cítíme se jako jejich oběti.

Kořeny to má ale v našem dětství, a dokud to tam neuvidíme a nedovolíme si to odžít, neposuneme se dál. Hlouběji, k sobě. Zpátky ke své síle.

Cesta návratu k sobě, k přijetí zodpovědnosti je dlouhá. Musíme si uvědomit, že už jsme dospělé a že nás nikdo zvenku k ničemu nemůže donutit bez našeho souhlasu.

Příběh emocí jedné z nás…

Čtyřicetiletá Monika má pocit, že slouží, je pořád k dispozici svým blízkým. Potlačuje svoje pocity, emoce, potřeby, aby byl doma klid. Už několik dní je ale sama neklidná, je jí špatně ze sebe samé, ze všeho… A její blízcí podobně reagují i na ni. Odmítají ji. Ona se zlobí sama na sebe. Má už k sobě úplný odpor. Za to, že se za sebe nedokáže postavit a jen si stěžuje.

Kineziologickým testem emoční homeopatie se mi ukázala situace, kterou Monika prožila ve čtyřech letech.

Tento příběh je příčinou zranění z dětství, kdy v určitých situacích neuměla nebo nemohla svoje emoce prožít a uložily se jí v těle. A proto dnes nereaguje jako dospělá žena, která nejde proti sobě, protože se má ráda, ale spíš jako zraněné dítě, které nemá jinou možnost volby. Ví, že si tím ubližuje, a přesto neumí jednat jinak.

Naučit se neobviňovat blízké či okolí za to, co cítíme, co děláme, ale přijmout za sebe zodpovědnost. Už jsme dospělí.

Neměla možnost za sebe bojovat. Obhájit se. Potlačovala své emoce. Neklid, přecitlivělost. Jakoby neustále připravena potlačit vše, co přichází. Cítila se podvedená, zklamaná láskou. Neustále urputně sledovala samu sebe. Hněv vycházející z pocitu nepřijatelnosti a nepřijetí situace, v níž se nacházela. Potřebovala se vyjádřit a definovat sama sebe, své hranice. Odpor k sobě, tvrdost, krutost. Nechala samu sebe na holičkách. Velká citlivost, ale nedostatečná empatie k sobě. Neuznávala sebe jako autoritu. Toužila být mírumilovná, ale nedokázala se ubránit, zmanipulovala se, potlačila samu sebe až k sebenenávisti. 

Všechno, co cítila, zatlačovala hlouběji a hlouběji. Aby to necítila. Byla pořád ve střehu a v zárodku všechno potlačila. Aby byla hodná holčička. Musela vyhovět. Utíkala před svými pocity, uhýbala jim, protože si je nemohla dovolit prožít. Nebylo to přijatelné. Byla by odmítnuta.

Jako by byla v tom módu pořád. Okolnosti ji však tlačí do toho, aby to zastavila. Už může. Může říct naplno, co cítí. Může říct NE. Může zařvat a prásknout dveřmi. Už je dospělá. Už nemusí poslouchat za cenu, že potlačí sebe.

Co se musí žena naučit?

Musí se naučit ventilovat své pocity hned, dovolit si je cítit a prožívat, už je nepotlačovat…

Komunikovat je se sebou i s okolím, postavit se za sebe. To ona sama byla svou vlastní obětí. Nebyla obětí okolností. Co všechno jsme byli schopni jako děti udělat pro to, abychom byli přijatelní pro okolí. Popřít to nejzákladnější lidské vyjadřování… Popřít prožívání emocí, vlastně popřít sami sebe. 

Je to tak hluboko, že neví, jak to má vypadat zdravě. Občas se jí něco povede, ale jindy jako by ztratila sílu. Hluboko v sobě má strach, že to prostě zase nezvládne. Jako ta malá holka, kterou někde v sobě uvnitř stále je. Bojí se, že se nezvládne projevit a uzavře to zase uvnitř. Má pocit, jako by jí někdo zalepil pusu. Připadá si neschopná, nemožná, ponížená.

Je důležité být v těch pocitech. Prožít je, dovolit jim projít přes vědomí. Jsou v ní už dlouho a bez jejich prožití se neuvolní. Je potřeba jít až na dno toho, jak se cítí – neschopná, nemožná, podřízená… A spojit si to s dětstvím. Neutíkat před těmi pocity, nesnažit se je neprožívat nebo je cítit jinak. Přijmout je i sebe tady a teď i s těmi všemi negativními emocemi. Dovolit si je. Jen v nich být. Neodmítat se.

Vztah s mámou

Měla pocit, že se musí pořád obhajovat, bojovat za sebe. Byla neustále ve střehu. Cítila se podvedená matčinou láskou. Neustále ji urputně sledovala, věnovala jí extrémní pozornost. Cítila se odmítnutá ve své podstatě. Ustoupila ze své pozice a postupně ztratila moc. Pocit vyloučení. Začala se přizpůsobovat a křečovitě se snažit. Dusila to v sobě. Pocit vlastní nedostatečnosti. Její sebedůvěra byla závislá na matčině uznání. Ztratila v ní oporu a sesypala se. Toužila být vítaná, ale cítila se opuštěná. Potřebovala fyzický kontakt.

Jako by máma odmítla její pozornost, blízkost, fyzickou přítomnost, když prožívala své emoce. Sebe, svou podstatu. Takové to – jestli budeš… tak odejdu. Běž pryč, když… Nechám tě tady, jestli… Pro ni byla šílená představa, že zůstane sama. Začala tedy sama hlídat emoce a hned je potlačovat, jako v tom prvním příběhu… Přizpůsobila se, aby přežila. Potřebovala fyzickou rodinu. Byla dítě. Měla strach z opuštění. Byl to celý její svět. 

Teď si potřebovala ty emoce prožít, uvědomit si je, nechat všechno projít a odejít… 

Monika ví, že se naučila být citlivá, aby věděla, co potřebují ostatní, aby to přežila. Hlavně potřebovala být nenápadná a hodná. Uzavřela se, má strach, že něco nezvládne dobře. Svírá ji strach z odmítnutí, z kritiky. Cítí se nesvobodná v tom, co si dovolí projevit. Jako by si pro druhé odepřela sebe samu.

 Čas napojit se opět na sebe

Je čas přijmout sebe, tu svoji potlačenou část zpátky. Tu, která zná svou hodnotu. Stoupnout si na své místo. Napojit se na sebe.

Je důležité pobýt v těch pocitech, i když se jí nelíbí, i když cítí velký odpor k tomu je prožívat.

Neprožité zůstalo v těle, bylo to potlačeno a chce to ven… Je potřeba to přijmout, vzdát se tomu, úplně se do toho uvolnit… Dovolit si to cítit.

Takový proces probíhá v každém z nás. Vědomě či nevědomě. My všichni jsme plní zranění z dětství, kvůli kterým se nějak chováme a reagujeme na to, co se nám děje. Naše realita se odvíjí od toho, jak se k sobě vztahujeme, jak sami se sebou jednáme. Tak s námi jednají druzí a my s nimi. Většinou ale pořád dokola zůstáváme ve starých emočních reakcích z dětství. Jsme uzavřeni ve své minulosti.

Cesta k uzdravení

K uzdravení je třeba sebereflexe a uvědomit si, že to tak je. Naučit se neobviňovat blízké či okolí za to, co cítíme, co děláme, ale přijmout za sebe zodpovědnost. Už jsme dospělí. Máme možnost volby. Tím se nám může celý svět proměnit. Změna začíná uvnitř každého z nás.

Můžeme si uvědomit, jak žijeme, postupně se uvolnit do emocí a zjistit, že strach z jejich prožívání je často mnohem horší než situace, kterých se bojíme. Proto zůstáváme v nevyhovujících vztazích, v práci, která nás nenaplňuje. I nemoci často bývají voláním starých emočních zranění po uzdravení. Jako dospělí si můžeme dovolit vidět a dodatečně prožít všechno – nenávist, strach, vinu, stud, hněv, závist, smutek, žal… A vrátit se tím k sobě. Přijmout sebe sama. Postavit se za sebe. Osvobodit se.

Odhodit postupně vše, co nás nutilo pohlížet na sebe jako na nehodné lásky, a začít objevovat svou pravou podstatu. Dovolit si plynout a prožívat všechno, co cítíme. Dovolit si žít svůj vlastní život. Najednou zjistíme, že emoce jsou samotným životem. A bez odporu k němu, k sobě, s přijímáním sebe i světa můžeme konečně cítit pravdivě sami sebe v naší jedinečnosti. Dokonalé takové, jaké jsme. V jednoduchosti a kráse přítomnosti.

Zdroj obrázku: Pixabay