Daniela Kaštánková: Na podnikání je nejtěžší první krok

Před dvěma lety se Daniela Kaštánková rozhodla opustit nejen Prahu, ale i stabilní práci v administrativě. Po osmnácti letech zaměstnaneckého poměru otočila svůj život o 180 stupňů. Ruch velkoměsta vyměnila za poklidnou vesnici. Stabilní příjem za svobodu, kterou podnikání na volné noze umožňuje, a papírování za kreativní šití, jež ji nesmírně baví. Cesta za snem nebyla jednoduchá. Důsledkem dlouhodobého vyčerpání se ocitla Daniela první dva měsíce na volné noze ve stavu pouhého „bytí“. 

Dlouhá cesta k podnikání

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Možná to bude znít legračně, ale jako malá holka jsem chtěla být svačinářkou nebo jeřábnicí. Nevím proč, ale tak jsem to chtěla, byla to v mých dětských očích důležitá povolání. Ještě si matně vzpomínám, že jsem chtěla být učitelkou, možná proto, že jsem z učitelské rodiny, ale to byl nakonec právě důvod, proč jsem se učitelkou nestala.

Co jste nakonec vystudovala?

Po základní škole jsem šla studovat na střední ekonomickou školu (obor organizace administrativy) a v tomto oboru jsem se pohybovala po celých osmnáct let.

Kde jste pracovala, než jste začala podnikat?

Devět let jsem pracovala jako sekretářka ve státní správě a dalších devět let jsem byla v sociálních službách – v domově pro seniory – poslední rok již pouze na půl úvazku v malé neziskovce, která se věnovala dětem a dospělým s dětskou mozkovou obrnou, na obou místech jsem opět byla v sekretariátu ředitele.

Bavila vás práce?

Mě práce v administrativě bavila, měla jsem také vždy štěstí na dobrý kolektiv, což pro mě bylo důležité. Poslední dva roky jsem ale již cítila, že to není ono a že už vlastně nechci „dělat papíry“ a prostředníka…

K podnikání mě dovedla moje záliba v kreativních činnostech

Proč jste se rozhodla podnikat?

Po osmnácti letech v administrativě jsem si uvědomila, že mi vlastně chybí tvorba a kreativita, něco, co by mi vznikalo pod rukama a nebyl to popsaný papír. V té době jsem se i rozešla s přítelem, měnila bydliště a měla jsem potřebu si svůj nový byt trochu ozvláštnit a zkrášlit. Pokorně jsem tedy vytáhla starý šicí stroj, který jsem dostala od mamky s babičkou, a začala šít – závěsy, polštáře… A zjistila jsem, že mě to stále baví a těší.

Musím se také přiznat, že mám trochu potíž vybrat si něco v běžné prodejní síti. Takže když jsem chtěla něco nového do bytu, šla jsem na kurz a pak si potřebnou věc sama vyrobila, ať to byly košíky, svíce nebo třeba náramky.

Byla jsem najednou zodpovědná sama za sebe a věděla, že jaké si to udělám, takové to budu mít.

Poloviční úvazek byl odbočkou do lesa

Co všechno jste musela překonat, než jste vůbec do podnikání šla?

Určitým mezníkem pro mě bylo to, že jsem se přestěhovala. Najednou jsem vyjela ze stávajících kolejí a měla kolem sebe spoustu nových impulsů. Byl to takový začátek něčeho dalšího. Měla jsem energii a chuť něco dělat. V práci jsem se pochlubila kolegyním svou tvorbou a ony začaly poptávat různé šité věci. Líbily se jim. Viděla jsem, že by to mohlo mít budoucnost – jako přivýdělek. Uplynula nějaká doba, v práci se udály různé personální změny, přestávalo mi vyhovovat pracovní klima a já se rozhodla odejít.

Prahu jsem vyměnila za venkov

V tu chvíli mi přišly dvě nabídky na nové zaměstnání, jedna z nich na půl úvazku – tu jsem tedy vzala, abych měla více času na šití. Měla jsem v té době již své účty na prodejních serverech a něco se na nich už prodalo. Takže jsem viděla, že to jde. Nastoupila jsem do malé neziskovky, kde ale bylo práce mnohem více než na půl úvazku, nakonec jsem chodila domů později, než jsem zamýšlela, a na šití mi opět zbývalo málo času. Byla to pro mě taková slepá „odbočka do lesa“.

V té době jsem bydlela v Praze hodně přes dvacet let, a to na mě také začalo doléhat – množství lidí, hluk, přemíra různých informací, hektičnost. To vše podvědomě vnímáte a mě to unavovalo. Nějak jsem neviděla, kudy jít dál. Probrala jsem to se svými dospělými syny, oni mě v mém rozhodnutí podpořili, zůstali v Praze a já odešla na venkov, do domku, který jsem před časem koupila. Bylo to v květnu 2017.

Pauza před začátkem nové kariéry

Přiznám se, že jsem první dva měsíce nebyla schopna nic dělat, jen jsem seděla na schodech do zahrady a dívala se do zeleně. Chtěla jsem jen být, nic nedělat, o ničem nepřemýšlet, nic neřešit, nic nerozhodovat. Poslouchat „to ticho“ – zpěv ptáků, bzučení hmyzu, štěkání psů… Potřebovala jsem restart, abych mohla znovu nahodit motor a rozjet se. Věděla jsem, že již není cesta zpět, že již nechci být zaměstnancem, třebaže přijdu o všechny výhody zaměstnaneckého poměru. Byla jsem najednou zodpovědná sama za sebe a věděla, že jaké si to udělám, takové to budu mít.

Jak na tenhle váš stav „pouhého bytí“ reagovalo okolí?

Všichni to brali jako takovou delší zaslouženou dovolenou, adaptaci na nové prostředí, takže na tom neshledávali nic zvláštního. Po čase jsem navíc postupně přidávala různé činnosti – práci na zahradě, na domě, v září jsem již začala pracovat na své budoucnosti.

Čím se ve svém podnikání zabýváte?

Zabývám se šitou autorskou tvorbou. Šiji pohankové nahřívací polštářky, tašky, různé organizéry, drobné dekorace a další věci dle přání.

K šití mě přivedl heavy metal

Proč jste si zvolila zrovna tohle řemeslo?

K šití mě přivedl osobní příklad, ještě dávno předtím, než jsem vůbec vzala jehlu do ruky já sama.

S krásou ručních prací jsem přišla do styku již v dětství, neboť moje babička byla velmi šikovná. Uměla vyšívat, plést, háčkovat i šít. K vlastnímu šití mě ale nakonec přinutila silná touha vlastnit metalové pruhované kalhoty, které byly tenkrát mezi mládeží velkým hitem. V obchodě nebyly k mání, tak jsem si sedla k šicímu stroji a ušila si je. Později, na mateřské, jsem šila hlavně pro své děti.

 Podporovala vás rodina ve vašem rozhodnutí?

Dalo by se spíše říci, že mi má rodina nebránila. Oni vědí, že jsem Beran a že si nakonec stejně vše udělám po svém. Děti mi říkaly, že je třeba si plnit své vlastní sny a ne sny druhých… I reakce mých přátel byly podporující.

Dvě radikální změny v životě

Co všechno jste musela v začátcích podnikání překonat?

Jediné, co jsem musela překonat, byl můj vlastní strach. Obavu z toho, že budu opět na začátku, že ve 47 letech opustím jistotu pravidelného příjmu, odstěhuji se na místo, kde skoro nikoho neznám, že začnu dělat něco úplně jiného, než co jsem dělala doposud…

Jak jste se dokázala zbavit strachu?

Čas mi pomohl, celé to mé rozhodovací období trvalo asi rok, nebyl to náhlý skok, jak by se mohlo zvenčí zdát. Jistotu mi dodalo, že se má práce druhým líbila a byli s ní spokojeni. A v neposlední řadě mě přesvědčilo, že děti na mně v té době už nebyly závislé a byly samostatné. Takže jsem věděla, že když se něco nenadálého stane nebo nepovede, ovlivní to pouze mě samotnou.

Bylo těžké se prosadit? Co konkurence?

Já se stále prosazuji, to je běh na dlouhou trať. Jsem ráda, že mám své stálé zákazníky, kteří se ke mně vrací, a že přicházejí zákazníci noví. Nemohu říci, že konkurence není, ona je. Já ji však nevnímám v záporném slova smyslu. Vím, že je spousta tvůrců, kteří dělají to, co já. Sleduji je, dívám se, co tvoří. Dnes máme spoustu možností, na trhu je veliké množství kvalitních látek v nepřeberném množství designů a vím, že na akci, kde prodávám, nikdy nenarazím u jiného prodejce na úplně stejný výrobek, jaký jsem vytvořila já.

Prodej na živo i přes internet

Miluji látky, jejich pestrost a barevnost, což je i na mé tvorbě vidět, a to oslovuje mé zákazníky. Originalita, pestrost a kvalita. Svou tvorbu jsem ze začátku nabízela na Fleru, což je velmi konkurenční prostředí, proto jsem si po čase pořídila své vlastní prodejní webové stránky www.dakast.cz. Na Facebooku mě najdete pod názvem DaKast – autorské šité výrobky pro všechny. Zde představuji svou aktuální tvorbu, ale sdílím i zajímavá videa, zajímavosti ze světa šití atd. Je to již taková živější platforma, jsem více v kontaktu s lidmi.

Od loňského roku také navštěvuji jarmarky a trhy a zjišťuji, že i to mě velmi baví, že si ráda povídám nejen se zákazníky, ale i dalšími prodejci, se kterými si můžeme vyměňovat zkušenosti a poznatky.

Práce jako koníček

Co vám vaše práce dává? Co vás na ni baví?

To nejdůležitější, co mi má nynější práce dává, je svoboda. Svoboda, která vychází ze zodpovědnosti. To, že je každý den více méně jiný, že se stále učím něco nového. Seznamuji se s novými lidmi. Jsem ráda, že mohu druhým plnit jejich přání.

Mám své portfolio, které se postupně rozšiřuje a které obměňuji, jednak na základě toho, co se líbí mně, a myslím, že by to ocenili druzí, ale hlavně má tvorba reflektuje přání zákazníků. V tom vidím základ – vše vychází z reálných potřeb, netvořím zbytečné věci, které si sice koupíte, ale za týden je strčíte do šuplíku či do skříně, protože najednou nevíte, proč jste si je vlastně pořídili. Já sama jsem nikdy nenakupovala „pro nakupování“. Jsem ráda, když mi věci dlouho vydrží, protože jsem si je pořídila právě kvůli tomu.

Ráda pracuji s přírodními materiály

Těší mě, když mi někoho řekne, že mu můj výrobek stále slouží, má z něho radost a užitek. Mám hodně zákaznic, které se ke mně vrací s dalším přáním, jsem ráda, že mám jejich důvěru. To mě těší. Miluji ten proces od pořízení látky, promýšlení, co z ní bude. Nebo naopak, při zadání od zákazníka domyslet to ostatní. Ráda pracuji s přírodními materiály, chodím nakupovat do svého oblíbeného obchodu v Čáslavi nebo hledám látky na přání zákazníků na internetu. Je to skládačka, která do sebe postupně zapadá, a vy máte radost z výsledku. Mám také pocit, že se lidé začínají odklánět od masového, tuctového a začínají hledat originalitu. Jako by začínali opět nacházet sami sebe.

Chtěla jste to někdy vzdát?

Zcela vzdát jsem to nechtěla nikdy, někdy propadám chmurnějším myšlenkám, že to nedám, ale zvykla jsem si na to, že vše je cyklické a že po dnech, které jsou horší, přicházejí opět ty dobré. Mám vždy radost, když přijde nová objednávka, když prodám své zboží na trhu, to je pro mě motivace, to je to, co mě pohání – že lidé mají z mé tvorby radost, že jim mohu posloužit.

Co vám pomůže nejlíp zahnat chmury?

Většinou je to práce na zahradě či procházky se psem. Pomáhá mi příroda, stačí mi projít se krajinou, která mě obklopuje, a po čase zjistím, že je mi vlastně opět dobře, že mohu zase nastartovat myšlenkové procesy a začít promýšlet další kroky, či se vrátit k tomu, proč jsem se cítila špatně, proč mi něco nešlo atd.

Nejtěžší je vykročit

Co nejtěžšího vás na podnikatelské cestě potkalo?

Trochu bych to zobecnila. Vše, co mě potkává, slouží k mému dalšímu posunu, a tak to také beru. Jako součást své cesty. A to nejtěžší? Asi první krok, definitivní rozhodnutí, že do toho chci jít.

Co plánujete do budoucna?

Mám ještě jednu vizi, takový plán. Líbí se mi, že se ženy vracejí k šití, a chtěla bych jim v tom pomáhat svými zkušenostmi. Pomáhat jim získávat jistotu a radost z tvorby – jednoduchými kurzy. Zároveň by se mohly vzájemně potkávat a předávat si své příběhy, tak jako tomu bylo dříve, třeba u draní peří.

Vzkaz pro všechny váhající

Co kdyby se vás někdo zeptal, jestli má jít do vlastního podnikání?

Řekla bych mu, ať počítá s tím, že to není jednoduché. Je to ale cesta, jak se o sobě dozvědět spoustu věcí. Zjistíte, jaké máte limity, co umíte, co neumíte. Stále se učíte a získáváte nové dovednosti, nejen v oboru, ve kterém jste se rozhodli podnikat, ale i v navazujících činnostech. Jste zodpovědní sami za sebe, ale zároveň vám to přináší jistou volnost.

Je to jako jízda na kole – do kopce, z kopce, za deště i za pěkného počasí. Někdy vám to jede skoro samo a někdy máte chuť sesednout a už nikam nejet… Ale vždycky máte možnost volby, o tom je život i podnikání na volné noze.