Chtěla bych žít v době národního obrození

Rozhovor se spisovatelkou Petrou Braunovou. Proč se rozhodla zachránit památkově chráněný dům? Kolik knížek napsala a co by vzkázala rodičům dnešních dětí?

Petra Braunová je známá česká spisovatelka. Je autorkou několika knih pro dospělé, ale srdce ji táhne spíš k tvorbě pro děti.  Inspirací k napsání první dětské knížky s názvem Rošťák Oliver byl její tehdy malý syn. Dnes je z Olivera dospělý muž, který se věnuje uměleckému štukatérství.  Maminka Petra tvoří dál příběhy pro malé školáky, pořádá nejrůznější kulturní akce v místě, kde žije, a několik let opravuje starou školu v Měčíně.

Láska na první pohled? Ruina školní budovy v Měčíně

Když jste budovu školy koupila, byla to rozpadající se ruina. Postupně jí, za pomoci své rodiny a přátel, vracíte zašlý lesk. Čím si vás dům získal?

Budova staré školy, která byla prapůvodně dokonce panským hostincem, je kouzelná. Starobylá, důstojná, přestože je rozbitá. Ale na opravě se intenzivně pracuje. Hledala jsem dům, kam se vejde hodně dětí, abych tu mohla pořádat literární dílny a autorská čtení.

Jak se stane, že oblíbená spisovatelka vymění pero za zednickou lžíci a pustí se do rozsáhlé a nákladné rekonstrukce?

To bude tím, že nejsem bohatá natolik, abych si zaplatila firmu, která by celý dům sakumprásk opravila. Navíc chci při rekonstrukci být, baví mě, fascinuje mě čas a proměna věcí v čase. Bloudím po domě a stále si říkám, jak to tu vypadalo před 200 lety? Možná i dříve. Základy jsou z 18. století.

Proč jste rozhodla na rekonstrukci spolupracovat s památkáři? Byla to nutnost (byla památkově chráněná) nebo jste chtěla zachovat dobový ráz stavby z roku 1822?

Budova je památkově chráněná, takže spolupráce s památkáři je nezbytná. Ale i tak bych zachovala vše původní. Miluju staré věci a staré domy především. Jsou to takové krásné dámy, mají vrásky, ale umí skvěle vyprávět. Dům opravujeme podle dobových fotografií.

Co je na rekonstrukci nejtěžší?

Nejtěžší je nereagovat na útoky neúspěšných. Na nepravdivé výroky těch, kteří ve své malosti nemůžou pochopit, že by tak nákladnou rekonstrukci zvládla jedna autorka dětské literatury.

Z vaší prezentace na Facebooku mám pocit, že máte ráda vše staré. Ve které době byste chtěla žít a proč?

Určitě v polovině či na konci 19. století… v době obrození. Umím si představit, že bojuju za český jazyk, přátelím se s Boženou Němcovou, nosím šaty s živůtkem a krajkové rukavice. Při svém štěstí bych ale byla asi děvečkou, služkou, dokonce bych se možná pohybovala na hranici zákona…

Spisovatelka Petra Braunová na volné noze

Starat se o velký dům musí být velmi náročné. Kde berete čas na psaní knížek?

Kdekoli. V noci, ale občas i přes den, kdy všeho nechám, usednu k počítači a ztratím se v příběhu. Je mi v tu chvíli fuk, že by se mělo vařit, prát či žehlit. Klávesnici mám zaprášenou od štuku a sádry…

Za knihu Dům doktora Fišera jste v roce 2018 získala společně s ilustrátorkou 1. cenu dětí a 2. cenu knihovnic v národní anketě Dětský knihomol – SUK – čteme všichni. Co pro vás toto ocenění znamená?

Vážím si toho! Když se odhodlají hlasovat děti, to už něco znamená! A knihovnice jsou v obraze, znají současnou dětskou literaturu, tak je to pro mě samozřejmě velká poklona.

Kolik knížek jste již napsala? Víte, kterou vaši knížku mají děti nejraději a proč?

Ach, to je otázka, kterou pravidelně dostávám na autorských čteních, a já na ni neumím správně odpovědět, protože své knihy nesčítám… Ale bude jich kolem pětadvaceti? Třicet? Nejlépe se prodává Kuba nechce číst. Podle statistiky prodeje je jí na světě třicet tisíc.

Nejvíce ohlasů chodí na knihu Ztraceni v čase. Také Ema a kouzelná kniha přinesla lavinu dopisů, nejen od dětí, ale i od učitelek, maminek a babiček. Jsem zvědavá na reakce na poslední, čerstvou knihu Evička lhářka žhářka.  Troufla jsem si v téhle knize zpracovat téma manipulace, která se objevuje i mezi dětmi.

Děti vaše knížky milují nejspíš proto, že se dokážete vcítit do toho, co prožívají. Odkud čerpáte inspiraci?

Odkudkoli. Poslouchám, co mi kdo vypráví. Každou chvíli slyším nějaký příběh. Míchám je všechny dohromady, přidávám své vzpomínky z dětství, fabuluji … a tak vznikne nový příběh. Rukopisy nechávám číst vícero lidem i dětem a dám na jejich připomínky. Chci, aby kniha bavila především děti. Aby příběh pochopily, aby je pobavil, a pokud se podaří ten zázrak – i poučil!

Divadlo i letní tábory

Už několik let pořádáte pro děti od první do deváté třídy literárně dramatické tábory. Jak to na vašem táboře vypadá?  Kdo vám pomáhá se zajištěním chodu tábora?

Na táboře jsme obvykle tři dospělí. Pravidelně jezdím s výbornou Kamilou Bergmannovou z Liberce, bývalou knihovnicí a učitelkou. Je éterická, vlídná a svým způsobem velmi záhadná. Děti ji respektují a my dvě se výborně doplňujeme. Třetí bývá obvykle jedna z mých dcer, která s dětmi cvičí a tancuje.

Program tvoří především nazkoušení divadelní hry, kterou s dětmi stvoříme během prvních tří dnů. Kostru příběhu mám připravenou a role obsadím na místě, podle toho, jaké děti přijedou. Nikdy to dopředu nevím – a to je právě to zábavné a napínavé.

Málem bych zapomněla na váš dětský divadelní spolek. Co nám o něm prozradíte?

Dětský divadelní spolek v Měčíně, v místě, kde jsem zakoupila starou školu, je proměnlivý. Navštěvují ho místní děti, se kterými už jsem během pěti let vytvořila pět divadelních představení. Kostýmy nám šijí dvě místní dámy, hrajeme v sále v hospodě, tak, jak to na správné vesnici chodí. Ohlas je vždy náramný. Právě jsme divákům zahráli Krysaře, pověst zpracovanou ne podle Dyka, ale podle anglického básníka Browninga. Sál byl narvaný a hodně maminek a babiček ve chvíli, kdy Krysař odváděl děti ze sálu, ronilo slzy.Obklopená dětmi

Petra Braunová je ráda obklopena dětmi

To si dokážu představit. Dětmi jste obklopena denně. Jsou podle vás dnešní děti jiné než dříve?

Děti by byly stejné, kdyby se k nim přistupovalo stejně jako k nám. Ale úzkostlivost rodičů, která přišla bůhvíodkud, způsobila, že jsou nesamostatné, zpovykané a unuděné.  Dostávají obratem všechno, co si přejí. A to není dobře. Mají ale stejně jako my rády dobrodružství a rády poslouchají příběhy. Jenže dobrodružství se jim zakazuje a příběhy jim málokdo vypráví… Děti, které mě obklopují a které často v domě přespávají, usínají se slovy: Vyprávěj… ještě… ještě poslední…

Souhlasím s vámi, doba se hodně změnila. Vidět hrající si děti na ulici je téměř zázrak. Co by se podle vás mělo u dětí rozvíjet?

Měl by se jim zase dát klíč na krk a pustit je ven.

Vlastní děti Petry Braunové

Sama máte tři dnes dospělé děti, syna Olivera a dcery Máří a Johanku. Jaká byla vaše výchova?

Svérázná. Děti na ni často vzpomínají a chechtají se. Žila jsem s dětmi sama od jejich útlého dětství. Potřebovala jsem, aby poslouchaly, aby se o sebe uměly postarat. Zakázala jsem jim být na sebe ošklivé. Málokdo věří, že moje děti se nikdy nepraly. Měly a mají moji důvěru, přístup k účtu, klíč od domu i od srdce.

Hodně rodičů, především matek se bojí, že nezvládnou chvíli, kdy se jejich děti začnou osamostatňovat. Jak jste prožívala jejich pubertu a vyletění z hnízda vy?

S tím naštěstí problém nemám. Protože jsem zakoupila dům sto padesát kilometrů od Prahy, bylo mi jasné, že děti v Praze zůstanou a budeme se muset rozdělit. Každé mé dítě se úderem osmnácti let odstěhovalo do svého podnájmu. Syn to zvládal od začátku bravurně, neozve se, jak je rok dlouhý. Prostřední dcera mi volá velmi často a informuje mě o všem, co prožívá, včetně nákupů a podobných nesmyslů. Nejmladší dcera se vyrovnávala se samotou nejhůře, proto si pořídila kočku. Ale dům nás spojuje už tím, že je potřeba ho spravit a děti mi přijíždějí pomáhat.

Nejen prací je človek živ

Kromě letních táborů jezdíte po celé republice besedovat s dětmi, pořádáte Literární dílny pro školáky. V Měčíně pořádáte nejrůznější kulturní akce.  Máte vůbec čas odpočívat? A jestli ano, tak jak odpočíváte?

Odpočívám v posteli! 😊 Ale i na cestách. Ve vlaku, v autobusu… večer si sednu ke stodole a zírám do kamenné zdi a na nebe. Poslouchám ptáky a cvrčky a noční štěkot psů. V Měčíně je krásně. Přijeďte!

Díky za pozvání. Přijímám. Ale zpátky k otázkám. Jaké zážitky byste přála všem dětem? O co by neměly zůstat ochuzeny?

Každé dítě by mělo být někdy samo doma, mělo by zkusit něco vyrobit, namalovat, vytvořit. Mělo by mít nějakou povinnost, třeba zalévat fíkus nebo něco jinak triviálního, ale mělo by vědět, že je to jenom na něm. Mělo by mít svoje tajemství, o kterém nikdo neví. Mělo by vidět v noci svítit hvězdy, stát bosou nohou v písku, cítit, jak hrubá je kůra stromů. Mělo by cítit, že ho někdo miluje, že je pro někoho velmi důležité. Mělo by se naučit lásku opětovat.

Chcete se na něco zeptat přímo Petry Braunové? Máte možnost! Napište jí na email petrabraunova@seznam.cz

Líbil se vám článek? Budeme vám vděčni za jeho sdílení!